Když strach dokáže umlčet celý národ, alespoň jeden člověk musí vyslovit pravdu...
Sovětský svaz, rok 1953. Stalinův železný stisk neustále sílí. Brutální praktiky ministerstva státní bezpečnosti (MGB) nejsou žádným tajemstvím. Režim dokonce přikazuje občanům věřit, že kriminalitu se socialistické společnosti podařilo zcela vymýtit.
Když se u železniční trati v Moskvě najde mrtvola malého chlapce, zaskočí příslušníka MGB Lva Děmidova - válečného hrdinu, upřímně oddaného režimu - tvrzení příbuzných oběti, že šlo o vraždu. Lev splní rozkaz nadřízených a pomůže zatajit fakta, začnou v něm však hlodat pochybnosti. Brzy poté se jeho život převrátí naruby. Lva degradují a s manželkou Raisou, podezřelou ze špionáže, pošlou do zapadlého města na Urale. Ke svému překvapení Lev zjistí, že k vraždám dochází i tam. Manželé si dobře uvědomují, že později je čeká mnohem tvrdší trest než pouhé vyhnanství. Snad právě proto se rozhodnou riskovat život a pátrat po vrahovi na vlastní pěst.
Kniha se ale četla relativně dobře. Já osobně sovětské Rusko nezažila, umím si ale představit, jak lidé tehdy museli trpět. Ale některé knižní pasáže byly opravdu VELMI přitažené za vlasy, takže ani tato kniha mi nepřiblíží, jestli i ony pasáže se ve starých denících, kronikách a pamětích dochovaly úplně stejně. Ano, kniha vychází z pravdivého příběhu sériového vraha Andreje Čikatyla. Jestli jsou i ostatní postavy reálné, to nevím. Každopádně vraždy dětí jsou na knížce asi nejvěrohodnější, stejně tak tvrdá diktatura sovětského režimu. Knížku doporučuji těm, co mají rádi historickou krimi. Historii 20. století či prostě a jednoduše knihy této ráže. :)
(Může obsahovat spoilery)
Dítě číslo 44- Upřímně řečeno jsem od této knížky očekávala něco víc. Byť jsem se s dočtením této knihy trochu loudala, kniha byla víceméně čtivá. Že by na mne ovšem zapůsobila nějakým speciálním dojmem? To se rozhodně říct nedá.
Prvních 150 stran knihy se nic moc nedělo. Dalších sto stránek mě celkem bavilo, mělo to příběh a nebylo to přeplácané. To ovšem neplatilo u posledních zhruba stodvaceti stranách. Najevo vyšlo strááášně moc pravd, během ani ne poloviny uvedeného počtu stránek. Hlavní hrdinové stále utíkali, kolikrát unikli spárům nepřátel doslova "bondovským" stylem, například chycením se podvozku nepřátelských aut nebo útěk z vagonu zajatců v rozjetém vlaku. Díky kruhové díře alá "WC pro zajatce" se Lvovi podaří za pomoci ostří vytáhnout dva šrouby, jenž spojují prkna podlahy. Třetí (nejdůležitější!) hřebík vytáhne díky zubu, který vzali mrtvému nepříteli, který je ve vlaku napadl. Uvolní prkna, seskočí s mrtvolou, aby se na konci vlaku nenapíchli na háky a poté už "spokojeně" utíkají vstříc vyšetření oněch vražd. Mimochodem dojdou do vesnice a za celou dobu je nikdo nepráskne MGB.
A nakonec šťastný hepyjend.
P.S: Kniha má prý druhý a třetí díl, ty jsem nečetla.
2024 ©